Soudní překlady

V některých případech zadavatel soudního překladu nemá zájem o překlad celého dokumentu, ale pouze jeho části. Jako příklad si můžeme vzít školní vysvědčení o jednom listu, na jehož první straně jsou známky a na straně druhé podružné informace jako vysvětlivky, docházka apod. V takovém případě může mít zadavatel zájem o soudní překlad pouze první strany.

Do určité míry záleží na konkrétním soudním překladateli, zda bude ochoten vyhotovit pouze částečný soudní překlad. Zcela správný postup by měl být v případě požadavku na částečný soudní překlad následující:

- nejprve se vyhotoví notářská kopie té části dokumentu, která je určena k překladu (tzv. částečná notářská kopie)

- tato čátečná kopie se předá soudnímu překladateli, který ji přeloží

Existují nicméně i jiné situace, kdy soudní překladatel části dokumentu nepřekládá:

- pokud jsou v jazyce, do něhož se překládá (poměrně častý případ)

- pokud jsou v jazyce, z něhož překladatel není oprávněn překládat (také poměrně časté - například v anglicky psaném dokumentu, který soudní překladatel překládá do češtiny, je razítko nizozemského notáře s textem v nizozemštině; v takovém případě je nutné, aby další soudní překladatel přeložil části textu v nizozemštině)

Dokumenty určené k soudnímu překladu velmi často obsahují kromě razítek, pečetí a dalších úředních náležitostí také podpisy - úředníků, notářů, statutárních zástupců apod.

Pro člověka, který se soudními překlady nepracuje na denní bázi, může být překvapením, že ve vyhotoveném soudním překladu najde frázi “podpis nečitelný” - přesně v místě, kde se v originálu nachází podpis. A to i v případě, kdy podpis v originální listině může být celkem čitelný.

Někteří zadavatelé soudních překladů mohou být touto praxí týkající se podpisů překvapeni, ale ve skutečnosti se jedná nejen o běžnou, ale i správnou praxi. Naopak - pokud by se soudní překladatel pokoušel nějakým způsobem podpis v rámci překladu graficky reprodukovat, jednalo by se o chybný postup.

Zásada soudních překladatelů je přeložit text a v případě grafických symbolů (např. otisky razítek) slovně popsat daný objekt. Pro ilustraci uvádíme obvyklý soudní překlad notářského razítka:

Soudní překlad:

“stamp:

JUDr. LIBUŠE VILDOVÁ, Notary Public in Prague, -3-

signature illegible“

V dokumentech určených k soudnímu překladu se vedle textu nejednou setkáváme s různými grafickými prvky. Vyvstává otázka, jak je zohlednit v soudním překladu.
Grafické prvky z hlediska soudních překladů lze rozlišit do dvou skupin:

1) státní symboly
Používání symbolů jako je státní pečeť či státní znak upravuje zákon č. 352/2001 Sb., který uvádí seznam tzv. oprávněných osob, jež mohou státní znak používat.

Soudní tlumočníci v tomto seznamu nejsou zahrnuti. Mají sice právo (a vlastně i povinnost) připojit k soudnímu překladu svoji pečeť, která obsahuje malý státní znak. To je ale výhradně omezeno na samotný tlumočnický úkon. Pečeť, která jej obsahuje, nelze použít k jiným účelům. Proto ani soudní tlumočníci státní znaky a podobné symboly ve svých překladech nesmí reprodukovat či nějakým způsobem překládat. Stačí, že je daný úřední symbol přítomen v originální listině, která je beztak k překladu připojena.

2) ostatní grafické prvky, které výše uvedený zákon neupravuje
Razítka (notářů, soudů, vzdělávacích institucí), kolky, jiné než státní pečetě, tzv. suché pečetě (např. ve Španělsku notářských kolegií, v USA státních tajemníku atd.)

Zatímco u první skupiny je reprodukce ze strany soudních tlumočníků výslovně zakázána. U této druhé skupiny se pouze nedoporučuje, a to hlavně z důvodu samotné povahy takového úkonu, jelikož tlumočník je kvalifikován ke slovnímu popisu, nikoli však ke grafické reprodukci.

Velký státní znak ČR

Malý státní znak ČR

V posledních dnech a týdnech vyšla celá řada článků o dost špatné platební morálce českých soudů vůči jejich dodavatelům. Mezi postiženými je i celá řada soudních překladatelů.

Např. iDNES v článku s výmluvným titulem “Soudům hrozí exekuce” uvádí příklad překladatele, kterému soud dluží řádově několik tisíc Kč již téměř rok.

Tuto situaci nám potvrdila celá řada soudních překladatelů, s nimiž spolupracujeme. A nejedná se pouze o soudy, ale také o policii a některé další instituce (byť nejmarkantnější je problém se zpožďováním plateb právě u soudů). Zatímco tedy dříve byl soudní aparát pro soudní překladatele zajímavým zákazníkem, dnes to je právě naopak. Navíc se situace asi hned tak nezlepší, pokud uvážíme, jak restriktivní bude rozpočet pro rok 2010.

I soudní překladatelé, jmenovaní ministerstvem spravedlnosti a tedy disponující kulatým úředním razítkem, jsou pouze lidé. A mýliti se je - jak víme - lidské. S chybami, někdy méně a někdy více závažnými, se lze pochopitelně setkat i u soudních překladů.

Mezi nejčastější chyby patří:

- chyby v reáliích - špatně opsaná jména (transkripce obecně je problém), data, čísla, ceny, města, měny

- záměna pozitivního a negativního významu - měl/neměl, udělal/neudělal, smí/nesmí, porušil/neporušil

- mechanické poškození originálního dokumentu - proděravění pečeti, přestřižení provázku (trikolóry)

- přiložená tlumočnická doložka je pro odlišný jazyk  či vůbec překlad do jiného jazyka (nejeden soudní tlumočník disponuje kulatými razítky pro překlady do více jazyků a s občasnou záměnou se lze setkat)

- hůře, ale přesto dostatečně čitelný text překladatel označí v soudním překladu jako “nečitelný”

- jako u každého překladu, i u soudního překladu může být problémem terminologie; pokud tedy záleží na dodržení specifické terminologie, je dobré na to upozornit soudního překladatele předem; a/nebo před svázáním soudního překladu s originální listinou přeložený text nejprve schválit, případně opřipomínkovat a pak jej teprve nechat svázat

Obdobně jako v případě běžných překladatelů, faktická kvalita soudních překladatelů může být velmi různorodá. Soud při jmenování soudního překladatele většinou neprověřuje skutečné překladatelské kvality daného adepta. Spokojí se spíš s dokladem o jazykovém vzdělání či jiných podkladech, které si sám vyžádá, přičemž příslušná kritéria podle současné právní úpravy nejsou nijak sjednocena.

Před převzetím (pokud ne před vlastním svázáním soudního překladu s originálem) lze tedy doporučit kontrolu přeloženého textu a v případě zjištění chyb uplatnit reklamaci, resp. požádat o opravu. Soudní překladatel by měl nedostatky ochotně opravit, případně poskytnout přiměřenou slevu.

Soudní překladatel samozřejmě odpovídá za škody, které svými chybami v soudních překladech způsobí. Proto by měl mít ve vlastním zájmu uzavřené pojištění odpovědnosti za škodu, i když to současný zákon o soudních tlumočnících jako povinnost nestanoví. Pokud by tedy nastala situace, kdy by soudní překladatel způsobil klientovi škodu chybným soudním překladem, může na něm poškozený zákazník škodu vymáhat. Tyto případy jsou samozřejmě výjimečné, ale nikoli zcela vyloučené.

Při dodržení výše uvedených rad, využívání osvědčených soudních překladatelů a v neposlední řadě kontrole překladu před jeho svázáním s originálem lze jistě velké většině případných chyb v soudních překladech předejít.

Překládali jsme čínský živnostenský list, ověřovací razítka čínského konzulátu (dokonce ve třech vydáních) a oddací list pro fyzickou osobu.

Opět jsme u oddacího listu narazili na problém s transkripcí.
Situace byla následující: pan ženich Čech, nevěsta z Tchaj-wanu.

Problém číslo jedna: Jak a zda vůbec překládat vyvdané jméno novopečené manželky, říkejme jí paní Vomáčková? Na Tchaj-wanu, podobně jako například v Itálii a dalších zemích není zvykem přijímat jméno svého manžela – máme tedy z nevěsty udělat Vomáčkovou nebo se podřídit tradici její země?
Překladatel problém vyřešil ponecháním příjmení v latince.
Problém číslo dva: Držet se anglických fonetických přepisů jmen nevěstiných rodičů, která na oddací list uvedla matrika anebo je přepsat do čínštiny?
Klienti nám (i sobě) v tomto vyšli vstříc a poskytli jména tchýně a tchána v originále. Na překladu jsou tedy uvedeni čínsky (v závorce s anglickým přepisem v latince).

U jazyků, kde není základem písma latinka, ale například azbuka, řecká alfabeta nebo u asijských jazyků překladateli a svému překladu významně pomůžete, když poskytnete oficiální přepis jmen v latince. Nejvhodnější pomůckou je cestovní pas, který je v těchto případech vhodné si připravit již k zadání zakázky. To samé platí i pro názvy (měst, firem apod.), jsou-li k dispozici.

V případě některých administrativních úkonů příslušný úřad vyžaduje soudní překlad osobního dokladu - pasu, občanského průkazu, řidičského průkazu, apod. Asi nikoho by nenapadlo nechat si svázat originál svého osobního dokladu se soudním překladem - v takovém případě by se s ním samozřejmě při odevzdání takto vyhotovného soudního překladu musel rozloučit.

Standardním řešením pro situaci, kdy si potřebujete nechat soudně přeložit listinu či doklad, a přitom si jej hodláte ponechat, spočívá v pořízení notářsky ověřené kopie takového dokladu s tím, že soudní překlad necháte svázat právě s touto kopií.

V případě osobních dokladů ovšem pořídit notářsky ověřenou kopii ze zákonných důvodů nelze a žádný předpisů dbalý notář by v takovém případě ani nesouhlasil s provedením notářského ověření. Pro takové situace se tedy používá obyčejná fotokopie osobního dokladu, která se se soudním překladem sváže a pro úplnost lze přidat ještě jeden list papíru s čestným prohlášením (také se překládá):

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ

Dle práva České republiky nelze pořídit úředně ověřenou kopii osobního dokladu. Vzhledem k uvedenému ja, níže podepsaná, (jméno příjmení), nar. dne ….., bytem …., prohalšáji, že přiložený dokument je kopií originálu mého osobního dokladu.

V …. dne…. podpis ….

Pokud potřebujete vyhotovit soudní překlad, můžete si jej nechat soudním překladatelem přeložit. Anebo byste se mohli - s trochou nadsázky - soudním překladatelem stát a přeložit si příslušný dokument svépomocí. V tomto článku se ve stručnosti podíváme na to, jaké jsou podmínky pro výkon soudně-překladatelské činnosti a jak se lze zařadit mezi hrstku vyvolených “soudních tlumočníků”, jak je legislativa nazývá.

(Zákon se sice zmiňuje výhradně o “soudních tlumočnících”, ale soudní tlumočník v tomto pojetí vykonává jak činnost soudního tlumočníka, tak soudního překladatele. A nutno říci, že soudní překlady jsou podstatně  častější než soudní tlumočení z pohledu praxe. Možná by tedy bylo přesnější hovořit spíš o soudních překladatelích než tlumočnících.)

Zde jsou podmínky, které musí dle  § 4 Zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících kandidát splňovat, aby se mohl stát soudním tlumočníkem:

” (1) Jmenovat znalcem (tlumočníkem) lze toho, kdo:

a) je českým státním občanem,

b) má potřebné znalosti a zkušenosti z oboru (jazyka), v němž má jako znalec (tlumočník) působit, především toho, kdo absolvoval speciální výuku pro znaleckou (tlumočnickou) činnost, jde-li o jmenování pro obor (jazyk), v němž je taková výuka zavedena,

c) má takové osobní vlastnosti, které dávají předpoklad pro to, že znaleckou (tlumočnickou) činnost může řádně vykonávat”

Předseda krajského soudu, který soudní překladatele jmenuje, má zcela volnou ruku při rozhodování o tom, koho jmenovat soudním překladatelem, samozřejmě za předpokladu, že se drží výše uvedených podmínek daných zákonem - ty ale nejsou nijak detailní.

Skutečností je, že interpretace zákonných podmínek pro jmenování soudních překladatelů ze strany jednotlivých předsedů krajských soudů, se liší kraj od kraje. Není tedy vůbec výjimkou, že se adepti na soudního překladatele “stěhují”, resp. mění trvalé bydliště tak, aby se nacházeli v kraji s benevolentním přístupem ke jmenování soudních překladatelů a teprve zde si podají žádost o jmenování.

V současné době je připravena novela Zákona o znalcích a tlumočnících, čeká ji legislativní proces schvalování, přičemž vstoupit v platnost by měla v průběhu roku 2010. Nově upravovat bude i podmínky jmenování soudních překladatelů (připravujeme další podrobnosti).

Obdobně jako v oblasti běžných, tedy nesoudních překladů existují situace, kdy je třeba překládat mezi dvěma cizími jazyky. Taková varianta je většinou dražší, časově náročnější, v některých případech může být i méně kvalitní vzhledem k menšímu okruhu dostupných překladatelů. V případě soudních překladů toto platí dvojnásob - už jen díky tomu, že soudních překladatelů je omezený počet.

Pokud je tedy možné zvolit variantu překladu mezi češtinou a cizím jazykem, lze rozhodně doporučit její využití. Asi není žádným překvapením, že většina soudních překladů je v kombinaci s češtinou. Tzn. jedná se o například o tyto jazykové páry:

• čeština - angličtina
• čeština - němčina
• čeština - ruština
• atd.

V případě, že není zbytí a skutečně potřebujete soudně přeložit listinu z cizího do cizího jazyka, nabízejí se dva způsoby provedení. Buď se může jednat o přímý překlad, tedy např. z angličtiny do němčiny nebo může dojít ke zprostředkování přes češtinu, tedy tzv. pivotní jazyk. V takovém případě překlad probíhá takto: angličtina ->  čeština -> němčina. Obecně je asi finančně i časově úspornější (nehledě na možné nepřesnosti, které mohou vzniknout překladem přes pivotní jazyk) přímý překlad. Využití češtiny jako zprostředkujícího jazyka tedy bude využito spíš v případech, kdy přímý překlad z různých důvodů není možný. Zejména se může jednat o situaci, kdy např. neexistuje v ČR či daném regionu soudní překladatel,  který by byl oprávněn překládat například z thajštiny do vietnamštiny. Naštěstí v řadě případech soudní překlad z cizího do cizího jazyka je možný. Jedná se například o následující jazykové kombinace:

• angličtina – ruština
• angličtina – němčina
• angličtina – slovenština
• latina – angličtina (např. pro překlady VŠ diplomů)
• latina – němčina
• ruština – ukrajinština
• němčina – ruština
• …

Lze zajistit přímý překlad i u dalších jazykových kombinací, ale zde je již možné narazit na malý počet dostupných soudních překladatelů:

• latina – italština
• latina – francouzština
• němčina – francouzština
• němčina – italština
• …

V případě kombinace méně obvyklých jazyků je nutné téměř vždy využít češtiny jako zprostředkujícího jazyka. Může se jednat například o následující kombinace:

• vietnamština - ukrajinština
• japonština - arabština
• thajština - ruština
• nizozemština - rumunština
• turečtina - polština
• korejština - maďarština
• …

Četnost soudních překladů z cizího do cizího jazyka jistě výrazně zaostává za překlady v kombinaci s češtinou. Nicméně nejedná se o úplnou raritu. Typickým příkladem je třeba soudní překlad VŠ diplomu v latině do angličtiny či němčiny, ale i další situace, kdy například český občan či cizinec žijící v ČR potřebuje soudně přeložit dokument vydaný v zahraničí pro úřady třetí země.

U překladů mezi jazyky s odlišnými písmy nezřídka vyvstává otázka trankripce vlastních jmen. Vzhledem k tomu, že předmětem soudního překladu jsou často osobní listiny a doklady, jako například pasy, rodné listy, vysokoškolské diplomy apod., je potřeba přepsat vlastní jména do odlišného písma spíš pravidlem než výjimkou.

Příklady transkripce

Existují dva druhy transkripce, jak se lze dočíst mj. na wikipedii. Jednak fonetická/fonologická a jednak a přepis mezi odlišnými písmy, což je právě varianta, která se v soudních překladech často vyskytuje.

Zde jsou příklady transkripce jména Boris Nikolajevič Jelcin do různých jazyků:
—————————————————-

ruský originál: Борис Николаевич Ельцин

angličtina: Boris Nikolayevich Yeltsin

chorvatština: Boris Nikolajevič Jeljcin

čínština: 里斯·尼古拉耶维奇·叶利

makedonština: Борис Николаевич Елцин

srbština: Борис Николајевич Јељцин

slovinština: Boris Nikolajevič Jelcin

francouzština: Boris Nikolaïevitch Ieltsine

němčina: Boris Nikolajewitsch Jelzin

hebrejština: בוריס ניקולאיביץ‘ ילצין

maďarština: Borisz Nyikolajevics Jelcin

japonština ボリス・ニコライェヴィッチ・イェリツィン

polština: Borys Nikołajewicz Jelcyn

španělština: Boris Nikoláyevich Yeltsin

švédština: Boris Nikolajevitj Jeltsin

turečtina: Boris Nikolayeviç Yeltsin

—————————————————-
Byť jsou pro transkripci poměrně jasně daná pravidla, v praxi nacházíme mnoho odchylek, které pak mohou způsobit nejedno nedorozumění. Proto je u soudního překladu, kde dochází ke trankripci, vhodné před jeho finálním vyhotovením ověřit zvolenou formu transkripce a porovnat ji, resp. sladit například s formou uvedenou v osobním dokladu dané osoby.